Odkaz Karla IV.a rok 2012

A je tu rok 2012 – rok dlouho očekávaný, proklínaný, zatracovaný, vyzdvihovaný do nebes, i s mnohými jinými přívlastky, které by charakterizovaly to, co se odehrává v hlavách lidí po celém světě. Někteří se těší, jiní mají díky záměrné manipulaci informačními prostředky strach.

Ale ať již je to jakkoliv, ať člověk vidí situaci jak se mu zachce, je nesporný fakt, že se něco děje. Nezačalo to teď, již několik let cítíme všichni, že se něco blíží a že je to něco velikého, čemu náš rozum není schopen porozumět. No a podíváme-li se dnes na dění ve světě, je to patrnější, než kdy jindy. Ano, jde o svět okolo nás.

Nezapomínáme však trochu na někoho? Rozhlížíme se kolem a vnímáme změny, ale vnímáme je taktéž u nás? Co se vlastně děje zde, v České republice? Mnoho lidí se na to ptá, jelikož výrazné prvky změn zde nenacházíme.

Neznáme několikadenní, či několikaměsíční masové stávky, protesty či demonstrace. A pokud má někdo snahu zde něco takového spustit (lavinu, která oběhne všechna média světa), nemá moc šancí, jelikož vše po pár dnech utichne a pod kobercem tak máme o další smítko navíc.

Z toho by našinec mohl usoudit, že žádná změna vlastně nebude, protože se nic mimořádného neděje. A tak dál bude přemýšlet, jak špatně to se světem skončí, a že ty nepokoje ve světě vlastně ani nemají cenu, jelikož v jeho domovině nikdo nejeví zájem, a když se nespojí všechny národy, tak to vlastně nemůže vyjít. Tímto vše končí a občan si žije vesele dál v domnění, že zase bude jen hůř.

Ale, je to skutečně tak? Vskutku se u nás nic neděje? A proč vlastně vzniká toto povídání, o nás a o naší zemi? Jsme jen určeni pro to, abychom přihlíželi, nebo máme i svoji roli?

Časy minulé

Předpovědí, legend, věšteb a mýtů je mnoho, ale o naší krásné české kotlině jich zase tolik není. Důvod to zřejmě nějaký má, ale ten pochopíme jedině tehdy, uvědomíme-li si svoji cenu. V dnešní době možná svoji důležitost nevidíme, ale dříve tomu bylo zřejmě jinak.

Ono je to asi dáno i tím, že v časech minulých existovaly národy (ony existují i dnes, ale v menším počtu a povětšinou umně skryté), které byly natolik spjaty s přírodou, tedy Matkou Zemí, že dokázaly pohlédnout za rámec času a vidět věci budoucí (nebo spíše, jejich nástin, jelikož nic není přesně dané) a aspoň trochu poodhalit plány této planety nejen s námi, ale s celým koloběhem života, jak jej známe.

Tyto vědomosti se předávaly dále, až nakonec oběhly celý svět. Bylo by to vskutku nádherné, kdyby tyto informace byly využity ku prospěchu lidstva, jenže jak vidíme, nestalo se tak. Mnozí těmto informacím nevěřili, jiní je pochopili zcela jinak, další je sice pochopili až moc dobře, ale ponechali si je jako TOP SECRET a dodnes je využívají ke svému prospěchu.

Zkrátka, nejsme informováni o moudrosti našich předků tak, jak bychom měli a proto je naše cesta těžší, nikoliv však bez zdárného konce. Ten na nás čeká vždy, rozhodneme-li se jej najít. Vrátíme-li se tedy do minulosti, najdeme pár odkazů směřujících k tomu, že s naší zemí to až tak špatné být nemusí.

Za zmínku stojí určitě proroctví kněžny Libuše, kterážto sice svými predikcemi spíše proslavila Prahu, ale jelikož toto město je městem hlavním, dá se předpokládat, že až dosáhne hvězdné slávy, ovlivní to i celou zemi.

Dále zde máme (mnohými opomíjené) rozhodnutí Karla IV. vystavět Prahu jakožto Nový Jeruzalém, neboli místo pro nové zrození Krista, který se má dle legend vrátit a s jeho příchodem se změní svět. Důvod tohoto rozhodnutí můžeme částečně pokrýt vysvětlením, že Karlova matka, tedy Eliška Přemyslovna, byla velice zaujatá esoterickými naukami a dalo by se říci, že měla mnohé znalosti z tohoto odvětví, které předala svému synovi.

Co všechno se v těchto informacích skrývalo asi neodhalíme, ale pochopíme jistě mnoho, vrátíme-li se na chvíli do značně vzdálené minulosti a podíváme se do doby, kdy byl potopen kontinent, zvaný Atlantida.

Toto období bylo velice složité. Co se stalo probírat nebudu, důležitý je fakt, že muselo padnout rychlé rozhodnutí, co dál a kam směřovat. Lidé, kteří přežili, byli rozmístěni po celém světě a od počátku opět vedeni a vyučováni. Pak ale následovalo, pro nás jistě podstatné, rozhodnutí, kde nalézt místo, odkud bude obnovena znalost Atlantského národa a odkud bude směřovat ona podstatná tvořivá energie, která dá věci do pohybu, až přijde ten správný čas, aby se vědomí Atlantidy opět navrátilo.

A velcí mistři hledali, až nalezli místo plné zvláštní energie. Nacházelo se na zvláštním místě ve středu jednoho kontinentu, obehnané ze všech stran horami. Jakási skalnatá mísa. To bylo ono! Díky svému umístění a tvaru, jaký dnes známe u satelitních přijímačů, i tato oblast přijímala všechny možné informace a energie z vesmírných dálav, stejně jako onen satelit. Tak bylo rozhodnuto pro časy budoucí.

Ovšem v tuto chvíli ještě nenastala ta správná doba a tak se nalezlo místo jiné, kde prozatím spočinou důležité vědomosti. Tímto místem byl Egypt a to i z důvodu, že krajina, která byla určena pro budoucí generace jako velmi důležitá, v sobě skrývala kus egyptského kouzla.

Jak? Při katastrofě, díky které se Atlantida potopila, vzniklo tak ohromné množství síly, že došlo k neskutečnému posunu zemských desek (teď se pevně usaďte) a tam, kde spočívala Káhira, jakožto hlavní město Egypta, byla dříve Praha, nynější hlavní město České republiky.

To ovšem není jediná spojitost s Egyptem, kterou jsme získali. A jak si ukážeme, Eliška Přemyslovna měla opravdu veliké znalosti a náležitě je svému synovi předala.

Korunovační klenoty

Počátek korunovačních klenotů sahá až do roku 1346, kdy nechal Karel IV., k příležitosti své korunovace, zhotovit Svatováclavskou korunu a teprve později vznikly další části, jako je kupříkladu i jablko.

Jistě si asi řeknete, co je na něm zvláštního. Pokud si ovšem vzpomenete, co jsem říkal o Praze a Káhiře, respektive o spojení ČR a Egypta a Eliščiných znalostech, pak zapátrejte blíže a povšimněte si, co se skrývá přímo pod křížem. Koukáte správně. Jsou tam nepatrné malé sfingy. Je jich celkem šest a při pohledu shora tvoří tedy šesticípou hvězdu (mimochodem, šesticípá hvězda jest na vlajce Izraele, kde sami občané považují za hlavní město právě Jeruzalém- že by náhoda?)

Proč by měla být proboha sfinga na Českých korunovačních klenotech? Snad jako odkaz na dávné vědění o propojení. Snad také proto, že Sfinga sama o sobě představuje jakési mystérium, které skrývá to největší tajemství v sobě, stejně jako i náš národ má v sobě více, než tuší. Ale nejenom my, ale i lidé, kteří se zde rozhodli žít, právě v této době.

Ostatně, náhoda to také jistě nebude. Ať jsou na klenotech umístěny sfingy z jakéhokoliv důvodu, již jen jejich přítomnost dává tušit něčemu zvláštnímu, co přebývá v našich krajích. Kolik ještě tajemství a skrytých znalostí se nám odhalí, abychom konečně pochopili, proč tu jsme?

Časy přítomné

Tak se tedy dostáváme zpět k nám, do našich klidných vod, zatímco všude okolo se to bouří. Ovšem to je pouhé zdání. Uvnitř nás je cosi velkého, co na svůj příchod teprve čeká.

Za zmínku jistě stojí fakt, že nejsme národ ateistický, jak se všeobecně myslí, avšak doposud vyplňované dotazníky nebyly zcela korektní, tudíž buď jste byli věřící ve spojení s kteroukoliv církví či sektou, anebo ateisté, nevěřící ve zhola nic.

To však u nás neplatí a pokud by jste se zeptali lidí, zda věří v Boha, tak Vám většina! Odpoví, že v Boha zobrazovaného církví asi ne, ale že tam „nahoře“ nejspíše něco je. My tedy věříme v “Něco“, jen to neumíme, či nechceme pojmenovat. Taková je skutečně naše povaha.

Jako národ jsme uzavření a hodně viny na tom nese minulost. Od čtyřicátých let minulého století v sobě totiž neseme takový malý kód, který nám brání projevit se nahlas. Velice dlouhou dobu jsme byli vězněni v režimu, který nám zakazoval svobodu projevu. Proto s tím ještě dnes máme problémy a tak raději pomlčíme a svůj názor si necháme pro sebe.

Naštěstí, i toto se začíná měnit a i my si uvědomujeme, že chceme-li dospět k nějakému konci, který se nám bude zamlouvat, budeme muset být aktivnější. Začíná se čím dál více nahlas hovořit o věcech duchovního rázu, neboť si uvědomujeme, že i ta nehmotná část nás velmi razantně ovlivňuje. A takto jednáme nejen my, ale pomalu celý svět.

Časy budoucí

Jak to s námi nakonec dopadne? To samozřejmě nikdo neví, protože jsme to my sami, kdo si zvolí svoji budoucnost. K tomu je potřeba si ale uvědomit pár věcí. Některé jsem již nastínil, o jiných pohovořím nyní. Kupříkladu o skutečnosti, že jistě ne náhodně byla zvolena tato oblast, jako velice důležité místo pro chod věcí, které se již dějí a kulminovat budou ke konci tohoto roku.

Naše země totiž leží mezi Východem a Západem, tedy na jedné straně místo, kde se rozvíjí vnitřní bohatství, ale bohatství na fyzické úrovni je téměř na nule. Jak to vypadá v mnoha oblastech Indie a přilehlých oblastech snad sdělovat nemusím. Na druhé straně je zase zaměřen důraz na hmotné zajištění, ale bohatost ducha jest opomíjena.

Zmiňovat konkrétní země nebudu, sami si jistě dosadíte. Co to tedy znamená? Snad symbol rovnováhy? Nemáme být těmi, kteří přinesou tolik potřebnou energii rovnováhy do obou směrů? Proč se o naší zemi říká, že je srdcem Evropy? Je to snad určeno jen dle naší polohy, anebo to má jiný, důležitější význam? Nemá nás to na něco upozornit? Kupříkladu na to, kam máme zaměřit svoji pozornost místo toho, abychom pokukovali po sousedech a zjišťovali, co oni mají a my ne? Proč tolik orientálních duchovních mistrů k nám tak málo cestují s odůvodněním, že energie je zde dost? Proč se pomalu rozšiřuje informace, že Ježíš se znovu narodil, právě u nás, v naší zemi? A nemá to náhodou spojitost s oním Novým Jeruzalémem, který zde byl zamýšlen pod patronací Karla IV.?

Otázek, jak vidno, je spousta, ale jsem přesvědčen, že odpovědi je možno nalézt především v našich srdcích. Tam jsou všechny odpovědi. Možná ještě nevidíme vše, co bychom vidět měli, ale tento rok bude a už je natolik zajímavý, že většina správně pochopí, kde hledat.

A právě to bude onen okamžik, kdy se jako národ spojíme, a nebude to kvůli hokeji či jiné sportovní události, ale proto, že pochopíme, že si jako společenství můžeme věřit. Že máme svoji úlohu v tom všem.

Existuje zřejmě i mnoho jiných indicií a stop ( ještě zmíním náš jazyk, který v sobě ukrývá mnoho významů a taktéž svoji intonací a slovy ovlivňuje přímo DNA), které nás určují jako jedny z hlavních aktérů ve hře jménem Transformace, ovšem ty se ukážou až časem a ve správný okamžik. A ten je již za dveřmi.

Vzpomínky na Atlantidu se vrací a každý se začíná prosazovat ve své úloze, aby se mohlo údobí, zvané Zlatý věk, opět navrátit. Jak důležitou úlohu budeme hrát, si ale nakonec určíme my sami. Otázkou je, zda to pochopíme včas. Na závěr dodám jeden citát:
„Jediná druhá šance, kterou máme, je udělat stejnou chybu podruhé“ – David Alan Mamet
…máme nyní druhou šanci, ale chybu prosím neudělejme…

Autor: Sentinel, www.svetloatlantidy.cz